0
0,00 $
0 items
Vítejte ve WordPressu. Toto je váš první příspěvek. Můžete ho upravit, nebo smazat a postupně pak začít s tvorbou vlastního webu.
Vítejte ve WordPressu. Toto je váš první příspěvek. Můžete ho upravit, nebo smazat a postupně pak začít s tvorbou vlastního webu.
Expedice Kanada – Aljaška skončila a zůstala hluboko v mém srdci. Cestou domů jsme se ale s @aawesome rozhodly zastavit ještě v Kalifornii, protože jsou tam úžasné hory High Sierra. A jelikož jsme měly krosny vybavené, papíry i malování sbalené v tubusu, rovnou jsme si prošly celý trail JMT – něco kolem 350km pěšky vysokými a nádhernými horami.
JMT = John Muir Trail. Cesta vedoucí skrz čistou vysokohorskou krajinu a prochází i přes více než 4 tisícová sedla. Oproti Aljašce je tu dobře značený a vyšlapaný trail, také tu nejsou medvědi grizzly (pouze baribalové) a hlavně tu tolik neprší, což se pro akvarelové malování hodně hodí.
Tak tedy měsíc chození po horách, cestou vedoucí od nejvyšší hory kontinentální USA (Mt. Whithey) až k jednomu z nejkrásnějších údolí světa – k Yosemitům. Celý měsíc jsem žila tak nejjednodušeji, jak to šlo a jak to člověku dělá dobře – jít, spát ve stanu, pít vodu z potoků, jít, malovat a jít. A celou tu dobu se kochat nádherou kolem.
Tak obrovská inspirace se do jednoho přechodu hor nemohla vměstnat, a tak doufám, že se podobné traily stanou mými každoročními cestami vedoucími ke stále lepšímu ztvárňování hor, ke stále hlubšímu vztahu k přírodě a ke zdravému duchu, kterému svědčí být offline.
Malování přímo v horách je úplně jiný zážitek, než sedět doma či v ateliéru a jako referenci mít fotografii či vlastní skici. V horách totiž do hry vstupuje nejen počasí, ale i světlo a hlavně to vědomí, že je člověk přímo na místě – atmosféra.
Protože většinou člověk horami chodí s batohem, nedá se s sebou sbalit všechno – minimalismus tu člověka učí využívat nových kombinací a soustředit se na to podstatné.
Protože maluji akvarelem, je to o něco snazší, než kdyby člověk s sebou chtěl brát olejové barvy. Základem je jako vždy papír – nejsnazší je určitě mít nějaký skicák, dokonce i často bývá se slepenými hranami, aby se papír nekroutil.
Pro velké formáty se hodí tubus, kam se pak papír smotá a je v bezpečí před větrem i deštěm.
V poslední době se mi ale osvědčily hodně i malé formáty, které se vlezou do každé kapsy, nebo do zad krosny a navíc netrvají tak dlouho, takže se člověk prostě jen pohodlně posadí a na chvilku relaxuje… Protože upřímně řečeno, malovat velké formáty vyžaduje čas – a hodiny strávené třeba na skále, která bodá do zadku, nebo ve větru, který člověka nechá úplně promrzlého na kost, to není vždy jen “kochací” nádhera. Tak tedy malé formáty, vítejte 🙂
Co si tedy do hor pro malování sbalím?
Člověk musí počítat s jistým nepohodlím a vše taky záleží na tom, zda je léto, nebo mrznoucí zima. Jestli člověk jde jen na jednodenní výšlap a může si vzít mnohem víc věcí (to bych určitě doporučila nějakou židličku), nebo je na měsíčním přechodu a váží každý gram (to bych si vzala klidně jen dva štětce).
Základem ale je si užít každou chvilku v horách, naučit se dívat na každý detail i ohromující celek a opravdu se zastavit. Protože někdy člověk pospíchá i v horách, jako by mu měla ujet tramvaj…
Přijela jsem do Oregonu pomalovat zeď, potkat se s kamarádem, vylézt na pár pořádných sopek a taky tady vlastně trochu už začít expedici aawesome.cz Kanada-Aljaška. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že budu den před odjezdem do Kanady pořádat spolu s jednou místní umělkyní výstavu obrazů. Že přijde tolik lidí. A že s sebou do krosny nebudu muset žádný obraz balit, protože se všechny prodaly.
Byly to naplno prožité dva měsíce a během nich jsem se potkala se spoustou úžasných lidí. Místňáci nemají nikdy daleko k úsměvu a k milé konverzaci třeba jen u vchodu do obchodu. A tak se u jednoho piva stalo, že jsem se dostala i mezi skupinku skvělých ženských, co se občas schází jen tak něco malovat, popovídat, podpořit se a prostě být spolu.
Jestli jsem někde vnímala to slavné girl power – tak tady ano. Jedna žena makléřka, druhá malířka, třetí akupunkturistka, další operní pěvkyně… jedna „barbie“, druhá Miss America (a to myslím vážně – opravdu vyhrála!), třetí ležérní mamka, no a taky já – outdoorová horská holka… Prostě každá úplně jiná. Žádné soupeření, čistá podpora. Myslím, že takovou zkušenost by si zasloužila každá žena. Díky za to.
Nakonec jsem do malého příjemného ateliéru, kde Lisa maluje své abstraktní obrazy na plátně, jezdila na kole docela často a někdy to skončilo i společnou večeří. Protože mural už byl hotový a Ňuňu odjel na pracovní cestu pro novou zásobu piv, měla jsem i trochu času se zase pustit do akvarelového malování, které mi vážně začínalo chybět. Vzniklo pár kousků inspirovaných jak okolními horami, tak i oregonským pobřežím.
Seděla jsem zrovna v kavárně, kde jsem připravovala ilustraci na jednu knižní obálku, když se na mně vrhly Jackie a Kelly. Tady v Klamath covid nikdo neřeší – vlastně jsem úplně zapomněla, že nějaká pandemie vůbec je, což se mi pak při přechodu kanadských hranic trošku nehodilo. V Klamath se ale žilo jako dřív a tak jsem se ocitla v těsném objetí dvou dam. „Musíme Ti uspořádat párty rozloučenou!“, rozhodly jednomyslně. A pak Jackie dodala, že se ještě za ní musím stavit, ať vidím, kde pracuje.
Viděla jsem. Spoustu bylinek a extraktů a než jsem se nadála, už jsem na sobě měla napíchnutých deset jehliček. Mistryně akupunktury se nenechala odbýt. V městě slunce zatím zuřila sněhová vánice a já si připadala jako vypelichaný ježek. Než jsem pak seběhla ke svému kolu, už zase svítilo slunce…
Ňuňu si chtěl koupit obraz, užuž si ho věšel na zeď – ale jak jsem tak na těch pár obrazů koukala, napadlo mě, že by bylo fajn je alespoň na jeden večer ukázat pohromadě. Taky mě napadlo, že Lise pomůže uspořádat první výstavu ve dvou, aby pak ve svém ateliéru mohla konat další. Nápad se setkal s nadšením a pak už stačilo „jen“ připravit jednovečerní art pop up.
Jak se ukázalo, naše odlišné umění se výborně doplňovalo. Jak barevnou paletou, tak i kombinací jednotlivých prvků. Moje vzory se na Lisy plátnech měnily na strukturu a naopak. Lisa svou abstrakcí popisovala krajinu vnitřní, já zas na papír promítala krajinu vnější. Čím víc jsem se dívaly, tím větší smysl to dávalo. Naše obrazy nesoupeřily, naopak, dávaly si navzájem vyniknout.
Společná výstava byl naprosto skvělý nápad a přála bych si, aby takové propojení více umělců bylo časté. Každý totiž dokáže přinést něco svěžího a obohacujícího.
Roznesla se zpráva po okolí, sehnalo se víno a občerstvení, ateliér byl poprvé uklizený a na zdech vedle sebe visely naše obrazy. Pečlivě rozmístěné, označené a pojmenované, naceněné. Na dřevěném, barvou pocákaném stole stálo na třicet sklenic na víno, sýry a ovoce i pár malých vizitek. V rohu už se připravovala mladičká kytaristka s krásným hlasem a než se člověk otočil, byl ateliér plný vzrušeného hovoru, jak se lidé potkávali a prohlíželi si naše obrazy. Byl to báječný zážitek.
Možná na padesát lidí se přišlo podívat. Ani jsem si neuvědomila, kolik lidí v Klamath Falls znám. Byl to živý, elegantní, inspirující večer. Když se pak vše chýlilo ke konci a lidí ubylo, chopili jsme se na střídačku kytary a nechali se unášet mezi obrazy na vlnách hudby. Nakonec jsme jsme v tichu seděli kolem Kellyiny dcery, která nás svým hlasem doslova okouzlila a nakonec si dala duet s taťkou. A já jsem si uvědomila, jak krásné je vytvořit příjemný večer společně – nemusí se vůbec sahat daleko, není třeba hledat jen profesionály a najímat firmy. Stačí oslovit někoho z rodiny, přátele a třeba i kolemjdoucí, nebo jednu cestovatelku směřující do hor…
Zdá se, že umění od mountaink našlo své místo v domovech milých lidí z Klamath Falls. A když se sem někdy vrátím, bude to tak trochu jako domů.
Je to hotový! Mural už má všechny detaily, které potřeboval – včetně malých obrázků všech sopek v Cascades, jejich názvů a výšky (ve stopách i v metrech, to kdyby sem přijel nějaký Čech na pivo, aby nemusel přepočítávat 😀 )
Trvalo to pěkně dlouho, ale asi i proto, že jsem trávila hodně času na reálných sopkách z mého muralu. Timelapse je malou ukázkou, jak se mi s tímto obřím formátem pracovalo. A musím říct, že to bylo skvělá jízda, bavilo mě to a těší mě, že jsou místní nadšení! Poučení pro příště bude určitě zjistit si dopředu povrch zdi. Pak taky dostupnost všech výtvarných materiálů přímo na místě. Každopádně bych ale šla do podobné akce znova. Stoprocentně 100%!
Pro ukázku přidávám i fotky z čtyřdenního přechodu kolem Crater lake – ústředního motivu muralu. Hory jsou tu vážně dokonalou inspirací k tvorbě a stojí za to si je prohlédnout naživo.
Slunce ani tentokrát nezklamalo a byl to tedy naprosto překrásný zážitek. Doporučuji.
Je tomu už nějaká chvilka, co jsem vytvořila návrh pro nástěnnou malbu do pivotéky v městě Klamath Falls na západě USA. Je na čase ukázat, jak vše pokračuje.
Statisticky to vypadá dobře – vypotřebované tři tuby barvy turquoise blue, která ale vůbec tyrkysově nepůsobí, zničené dva válečky, šest vypsaných a rozcupovaných markerů (o tom, jak drsná je tahle zeď ještě napíšu!), vypotřebované troje krycí pásky, jedno zmalované tričko, desítky hodin hudby na spotify a asi tak tucet piv…
Jinými slovy to jde pěkně. Ňuňu si ze všech návrhů vybral motiv s horami, které jsou v nejbližším okolí Klamath Falls – Crater Lake, Mt. McLaughlin, Mt. Thielsen a Mt. Shasta. Protože je zdejší město zvané „Oregonské město slunce“, které se pyšní 300 slunečnými dny v roce, nesměl tento symbol v muralu chybět. The Falls – název Tap house, pro který jsem dělala i logo, znamená v překladu vodopád. Je to taky reakce na jméno zdejšího města Klamath Falls – města, které leží v náhorní pouštní oblasti a žádné vodopády tu nemá. Pivo všech druhů tu ale teče proudem. Stejně jako na muralu.
Musím uznat, že první den je vždycky trošku s nádechem nervozity – podaří se mi naskicovat mural správně? Bude se do prostoru opravdu hodit? Nezapomněla jsem na nějakou fakt důležitou věc? Dosáhnu se štaflema až ke stropu? A to nejdůležitější – jak vypadá zeď, na kterou mám malovat?
Tap house je fungl nová parádní stavba a zeď tedy není nijak poškozená, nemusela jsem řešit plíseň ani opadávající omítku. Jenže… je extrémně strukturovaná. Celá zeď je naštukovaná na hodně drsný povrch. Detail, který mě před odletem rozhodně nenapadlo řešit.
Zeď je tak drsná, že už jsem si odřela obě ruce a zlikvidovala většinu markerů, které používám pro linie. Měla jsem sto chutí pojmout malbu jinak a pracovat jen s válečky, ale co by to bylo za umění od mountaink bez linií, že? Udržet si styl tedy znamenalo přikývnout na to, že mi jedna linie nebude trvat pár vteřin, ale třeba i minut – to jak se snažím vměstnat pigment i do hlubokých záhybů drsné zdi.
Poznámka pro otrlé – mít drahý marker znamená, že se o něj fakt dobře starám a rozhodně si hlídám hrot, aby se zbytečně neničil. Tady jsem ale byla nucena vzít do ruky kapesní nůž a nový hrot dobrovolně rozcupovat, aby se alespoň trochu barvy dostalo i do záhybů struktury omítky.
Navíc mě nenapadlo, že sehnat kvalitní akrylové markery v USA bude těžší než v Praze. Nicméně se nakonec podařilo a mé oblíbené Posca markers jsme alespoň v některých velikostech našli. Ostatní barvy, váleček i krycí páska už byla hračka. Ještě uvidíme, jak se podaří závěrečné zalakování, ale tím se budu trápit až nakonec.
Nejprve jsem tedy skicovala na zeď – projektor, který dokázal zabrat jen třetinu zdi mi byl malým pomocníkem, abych náhodou horu nenamalovala úplně šikmo. Chci totiž, aby bylo poznat, o jaké vrcholy se jedná a je radost slyšet lidi u piva dohadovat se, jestli je to opravdu Mt. Shasta. Jakmile tedy bylo alespoň zhruba načrtnuto, kde která hora končí a kde začíná, začalo se s barevnými plochami.
Začátky vždy vypadají šíleně – barevné fleky roztroušené po zdi, to jak čekám, než zaschnou, abych mohla malovat sousední plochy. Ale postupně se den po dni začala rýsovat celá ta paráda.
Rituál tvůrčího procesu se mi stal příjemnou prací a radostí. Cesta do Tap house mrazivým slunečným ránem na kole a pak hodinka času, kdy v pivotéce nikdo není – jen já a mural. V poledne už se otevírají stavy pivních píp a já nasadím na hlavu sluchátka, která mi otevřou dveře do jiného světa. Stávám se neviditelnou stejně jako dítě, které schová hlavu a řekne: „že mě nevidíš?“.
Nikdy jsem moc nemusela, když se mi lidé dívali pod ruku, když kreslím. A představa desítek lidí s pivem v ruce, jak sledují vznik muralu naživo, mě trochu děsila. Takto jsem však uprostřed dění a přesto schovaná, nechávám se unášet proudem hudby a malby se stejnou ladností, jistotou a klidem jako říční vydra. Až když už mi ruka padá únavou a slunce zapadlo za sopečný obzor, slezu ze štaflí, umyji náčiní a vyklouznu ze svého introvertního světa.
Juan mi načepuje jedno ze třiceti druhů piv a já se spokojené posadím. Pak teprve se odváží pár lidí přijít a prohodit pár slov, jak je tu v Americe milým zvykem. „Bylo krásné sledovat, jak maluješ.“ „Celou dobu jsem se díval, paráda.“ A mě hřeje u srdce, že i v mé introvertní umělecké bublině mohu dělat radost lidem, kteří si sem zajdou na jedno dvě orosené – často jen tak sami jednotlivci – a při popíjení se mohou dívat, jak na zdi vznikají hory staré miliony let.
[elementor-template id=”8464″]
Zdravím ze západní části USA z Oregonu, kde jsem si již konečně téměř zvykla na časový posun devíti hodin. Co tu vlastně dělám asi mnozí tuší už z nadpisu – dostala jsem k dispozici obří zeď v místním Tap house. A na mně je, abych ji co nejlépe pomalovala.
Oregon je země sopek. Nádherných hor, které se táhnou v celém pásu Cascades a pokračují až do Washingtonu. Když jsem tedy přišla poprvé do Tap house, kde mám malovat, hned se mi zalíbila představa ztvárnit na zeď okolní sopky.
Krister, majitel pivotéky a kamarád z PCT (trail vedoucí z mexických hranic až do Kanady) si vybral pár svých oblíbených hor, které by chtěl ztvárnit a na mně už bylo “jen” naskicovat a vymyslet, jak vměstnat takové velikány jako je Mt. McLoughlin, Mt. Shasta nebo Crater lake na jednu zeď. Ideálně i s celým zástupem dalších hor patřících do pásu Cascades.
Nejdřív jsem si tedy nafotila zeď, abych pak mohla zkoušet jednotlivé designy, jak budou vypadat v tom konkrétním prostoru. Pak jsem začala na internetu vyhledávat vybrané sopky jednu po druhé, abych věděla, jak vypadají. Nutno dodat, že nejvíce mi pomohlo, když jsme vyjeli ven a sopky jsem viděla na vlastní oči – co totiž zachytí fotografie je jen zlomek jejich struktur, detailů a vůbec jejich nádhery, kterou pojme lidské oko přímo na místě.
Pak už jen skicovat a skicovat a upravovat a debatovat. Tady je malá ukázka, na čem pracuji.
[elementor-template id=”8454″]
[elementor-template id=”8464″]
Blíží se konec roku i konec výstavy. Taky ale začátek nového roku a začátek nové etapy – mountaink již za pár dní bude malovat v Americe.
Bylo mi ctí a radostí moci pořádat výstavu akvarelových ilustrací v kavárně Sladká dílna na Petřinách. Nádherný prostor jako stvořený pro vystavování umění při vychutnávání si dobré kávy a dortů byl po dva měsíce plný mých obrazů.
Horská tematika stejně jako divokost šelem nebo surrealisticky snové nápady se prolínaly a mnohé z Vás oslovily. I pro mě bylo kouzelné vidět obrazy pohromadě, tematicky uspořádané na téměř galerijní zdi.
Je ale čas obrazy sundat a uvolnit místo dalšímu umění. Některé obrazy již našly pod stromečkem své nové majitele a jiné ještě na vyzvednutí čekají. Děkuji všem, kdo jste si zakoupili a rezervovali obraz od mountaink. Mnoho to pro mě znamená, že Vás mé malby a ilustrace oslovují a tvoří tak spou s Vámi nový příběh.
Děkuji i Vám všem, kdo jste na výstavu zavítali a nechali se vtáhnout do jiného světa, kde je všechno možné a každý tam najde ti své.
[elementor-template id=”8454″]
[elementor-template id=”8464″]
Jít na výstavu známých i méně známých umělců patří ke kulturním zážitkům, které už dávno nepatří jen do galerií. A uspořádat výstavu tak znamená nejen vytvořit osobitý obsah, ale i najít vhodné místo k prezentaci.
Po návratu z Patagonie jsem se těšila, až obrazy malované přímo v horách budu moci sdílet s ostatními. Až se větrem a krosnou pokroucené akvarely narovnají v paspartě a rámu a lidé budou moci zažít trochu těch divokých hor skrze mé obrazy.
Jenže malovat byla jedna věc a uspořádat výstavu věc druhá. Přečtěte si tedy, co taková výstava obnáší a co je potřeba zařídit.
Místo je samozřejmě důležité – je potřeba myslet na to, aby byl u obrazů dostatečný prostor, aby byly dobře osvětlené a v neposlední řadě také chráněné.
Protože celá expedice byla pořádným outdoorovým počinem, rozhodla jsem se pro výstavu přímo v prodejně APM sport, která nás pro celou expedici vybavila. Zakladatel Pavel se navíc postupně stal nejen naším parťákem do hor, ale i přítelem, tak to bylo takové rodinné prostředí.
Volba outdoorového obchodu pro vystavování obrazů měla ale také spoustu háčků. Na rozdíl od galerií a míst připravených pro vystavování, nebylo tu možné nic zavěsit na připravené háčky, očka či lanka. Do zdi pokryté zrcadlem se nesmělo nic zatlouci. Obrazy nemohly být v prostoru, protože se tu pohybovali nakupující.
Nakonec se podařilo vymyslet několik detailů, které naštěstí fungovaly. Celou zrcadlovou stěnu jsem obalila šedákem (balicím papírem), který zároveň sloužil i pro fixem psané texty týkající se konkrétních obrazů, hor a zážitků. Tím jsem získala velký prostor ničím nerušený a připravený nechat vyniknout akvarelům.
Původní plán byl všechny obrazy zarámovat (akvarel je vodou ředitelný, takže jsem nechtěla riskovat, že si z výstavy odnesu místo hor batikované papíry), ale protože nebylo jak obrazy pověsit na zeď, některé jsem nechala pouze v paspartách.
Pár obrazů v rámech jsem pak zavěsila za mřížku podhledových dlaždic na stropě.
Zbytek nalepila přímo na šedák. Dopsala popisky, texty a dolepila pár ilustračních fotografií toho, jak obrazy vznikaly.
Co mě nenapadlo – ani nejlepší lepicí pásky a lepidla nevydrží na šedáku věčně – a tak jsem se musela vracet k výstavě a dolepovat. Nakonec se nejlépe osvědčila oboustranná páska kobercová a hlavně clipsy 🙂
Na co je třeba ještě myslet? Instalace zabere asi tak o půlku času víc, než si člověk myslí. Protože plán a realita se často nemusí zrovna potkávat.
Tím to ale samozřejmě nekončí – je potřeba dát o výstavě vědět. Jak jsem se již poučila, tak všemi dostupnými prostředky, a klidně se i připomínat. Vernisáž je vyvrcholení/odstartování celé výstavy a hlavně možnost se osobně potkat. O tom všem ale v dalším článku.
[elementor-template id=”8454″]