0
0,00 $
0 items
Je to hotový! Mural už má všechny detaily, které potřeboval – včetně malých obrázků všech sopek v Cascades, jejich názvů a výšky (ve stopách i v metrech, to kdyby sem přijel nějaký Čech na pivo, aby nemusel přepočítávat 😀 )
Trvalo to pěkně dlouho, ale asi i proto, že jsem trávila hodně času na reálných sopkách z mého muralu. Timelapse je malou ukázkou, jak se mi s tímto obřím formátem pracovalo. A musím říct, že to bylo skvělá jízda, bavilo mě to a těší mě, že jsou místní nadšení! Poučení pro příště bude určitě zjistit si dopředu povrch zdi. Pak taky dostupnost všech výtvarných materiálů přímo na místě. Každopádně bych ale šla do podobné akce znova. Stoprocentně 100%!
Pro ukázku přidávám i fotky z čtyřdenního přechodu kolem Crater lake – ústředního motivu muralu. Hory jsou tu vážně dokonalou inspirací k tvorbě a stojí za to si je prohlédnout naživo.
Slunce ani tentokrát nezklamalo a byl to tedy naprosto překrásný zážitek. Doporučuji.
Je tomu už nějaká chvilka, co jsem vytvořila návrh pro nástěnnou malbu do pivotéky v městě Klamath Falls na západě USA. Je na čase ukázat, jak vše pokračuje.
Statisticky to vypadá dobře – vypotřebované tři tuby barvy turquoise blue, která ale vůbec tyrkysově nepůsobí, zničené dva válečky, šest vypsaných a rozcupovaných markerů (o tom, jak drsná je tahle zeď ještě napíšu!), vypotřebované troje krycí pásky, jedno zmalované tričko, desítky hodin hudby na spotify a asi tak tucet piv…
Jinými slovy to jde pěkně. Ňuňu si ze všech návrhů vybral motiv s horami, které jsou v nejbližším okolí Klamath Falls – Crater Lake, Mt. McLaughlin, Mt. Thielsen a Mt. Shasta. Protože je zdejší město zvané „Oregonské město slunce“, které se pyšní 300 slunečnými dny v roce, nesměl tento symbol v muralu chybět. The Falls – název Tap house, pro který jsem dělala i logo, znamená v překladu vodopád. Je to taky reakce na jméno zdejšího města Klamath Falls – města, které leží v náhorní pouštní oblasti a žádné vodopády tu nemá. Pivo všech druhů tu ale teče proudem. Stejně jako na muralu.
Musím uznat, že první den je vždycky trošku s nádechem nervozity – podaří se mi naskicovat mural správně? Bude se do prostoru opravdu hodit? Nezapomněla jsem na nějakou fakt důležitou věc? Dosáhnu se štaflema až ke stropu? A to nejdůležitější – jak vypadá zeď, na kterou mám malovat?
Tap house je fungl nová parádní stavba a zeď tedy není nijak poškozená, nemusela jsem řešit plíseň ani opadávající omítku. Jenže… je extrémně strukturovaná. Celá zeď je naštukovaná na hodně drsný povrch. Detail, který mě před odletem rozhodně nenapadlo řešit.
Zeď je tak drsná, že už jsem si odřela obě ruce a zlikvidovala většinu markerů, které používám pro linie. Měla jsem sto chutí pojmout malbu jinak a pracovat jen s válečky, ale co by to bylo za umění od mountaink bez linií, že? Udržet si styl tedy znamenalo přikývnout na to, že mi jedna linie nebude trvat pár vteřin, ale třeba i minut – to jak se snažím vměstnat pigment i do hlubokých záhybů drsné zdi.
Poznámka pro otrlé – mít drahý marker znamená, že se o něj fakt dobře starám a rozhodně si hlídám hrot, aby se zbytečně neničil. Tady jsem ale byla nucena vzít do ruky kapesní nůž a nový hrot dobrovolně rozcupovat, aby se alespoň trochu barvy dostalo i do záhybů struktury omítky.
Navíc mě nenapadlo, že sehnat kvalitní akrylové markery v USA bude těžší než v Praze. Nicméně se nakonec podařilo a mé oblíbené Posca markers jsme alespoň v některých velikostech našli. Ostatní barvy, váleček i krycí páska už byla hračka. Ještě uvidíme, jak se podaří závěrečné zalakování, ale tím se budu trápit až nakonec.
Nejprve jsem tedy skicovala na zeď – projektor, který dokázal zabrat jen třetinu zdi mi byl malým pomocníkem, abych náhodou horu nenamalovala úplně šikmo. Chci totiž, aby bylo poznat, o jaké vrcholy se jedná a je radost slyšet lidi u piva dohadovat se, jestli je to opravdu Mt. Shasta. Jakmile tedy bylo alespoň zhruba načrtnuto, kde která hora končí a kde začíná, začalo se s barevnými plochami.
Začátky vždy vypadají šíleně – barevné fleky roztroušené po zdi, to jak čekám, než zaschnou, abych mohla malovat sousední plochy. Ale postupně se den po dni začala rýsovat celá ta paráda.
Rituál tvůrčího procesu se mi stal příjemnou prací a radostí. Cesta do Tap house mrazivým slunečným ránem na kole a pak hodinka času, kdy v pivotéce nikdo není – jen já a mural. V poledne už se otevírají stavy pivních píp a já nasadím na hlavu sluchátka, která mi otevřou dveře do jiného světa. Stávám se neviditelnou stejně jako dítě, které schová hlavu a řekne: „že mě nevidíš?“.
Nikdy jsem moc nemusela, když se mi lidé dívali pod ruku, když kreslím. A představa desítek lidí s pivem v ruce, jak sledují vznik muralu naživo, mě trochu děsila. Takto jsem však uprostřed dění a přesto schovaná, nechávám se unášet proudem hudby a malby se stejnou ladností, jistotou a klidem jako říční vydra. Až když už mi ruka padá únavou a slunce zapadlo za sopečný obzor, slezu ze štaflí, umyji náčiní a vyklouznu ze svého introvertního světa.
Juan mi načepuje jedno ze třiceti druhů piv a já se spokojené posadím. Pak teprve se odváží pár lidí přijít a prohodit pár slov, jak je tu v Americe milým zvykem. „Bylo krásné sledovat, jak maluješ.“ „Celou dobu jsem se díval, paráda.“ A mě hřeje u srdce, že i v mé introvertní umělecké bublině mohu dělat radost lidem, kteří si sem zajdou na jedno dvě orosené – často jen tak sami jednotlivci – a při popíjení se mohou dívat, jak na zdi vznikají hory staré miliony let.
[elementor-template id=”8464″]
Zdravím ze západní části USA z Oregonu, kde jsem si již konečně téměř zvykla na časový posun devíti hodin. Co tu vlastně dělám asi mnozí tuší už z nadpisu – dostala jsem k dispozici obří zeď v místním Tap house. A na mně je, abych ji co nejlépe pomalovala.
Oregon je země sopek. Nádherných hor, které se táhnou v celém pásu Cascades a pokračují až do Washingtonu. Když jsem tedy přišla poprvé do Tap house, kde mám malovat, hned se mi zalíbila představa ztvárnit na zeď okolní sopky.
Krister, majitel pivotéky a kamarád z PCT (trail vedoucí z mexických hranic až do Kanady) si vybral pár svých oblíbených hor, které by chtěl ztvárnit a na mně už bylo “jen” naskicovat a vymyslet, jak vměstnat takové velikány jako je Mt. McLoughlin, Mt. Shasta nebo Crater lake na jednu zeď. Ideálně i s celým zástupem dalších hor patřících do pásu Cascades.
Nejdřív jsem si tedy nafotila zeď, abych pak mohla zkoušet jednotlivé designy, jak budou vypadat v tom konkrétním prostoru. Pak jsem začala na internetu vyhledávat vybrané sopky jednu po druhé, abych věděla, jak vypadají. Nutno dodat, že nejvíce mi pomohlo, když jsme vyjeli ven a sopky jsem viděla na vlastní oči – co totiž zachytí fotografie je jen zlomek jejich struktur, detailů a vůbec jejich nádhery, kterou pojme lidské oko přímo na místě.
Pak už jen skicovat a skicovat a upravovat a debatovat. Tady je malá ukázka, na čem pracuji.
[elementor-template id=”8454″]
[elementor-template id=”8464″]
Co si pod tím pojmem představit – street art, vandalismus, umění, velkoplošná tvorba, Banksi, Berlínská zeď, vzkaz…
Každopádně pro slovo MURAL není v češtině nějaký ideální překlad.
V současné době se mezi umělci tento formát díla začíná více objevovat, a je k tomu dobrý důvod – nástěnná malba má totiž několik nesporných výhod.
V čerstvě vymalované ortopedické ordinaci jsem čekala, až mi pan doktor řekne, co mám s palcem. Na otázku, zda ho tak nutně potřebuji jsem odpověděla, že mě má ruka jakožto ilustrátorku živí, takže potřebuji. „Aha, ilustrátorka. A na zeď malujete taky?“
Prý jim pacienti pravidelně okopávají zdi, když si sedají na vysoké lehátko… A malovat celou ordinaci každý měsíc nechtějí. Potřebovali jsme tedy vymyslet něco, co bude zdi krýt, bude to plně omyvatelné a nebude překážet… Nabízelo se zeď pomalovat a pečlivě zafixovat dobrým lakem.
„Jasně, na kontrolu Vám přinesu pár návrhů.“
Nejprve je potřeba si ujasnit, čeho chceme muralem dosáhnout. Zda jde „jen“ o estetiku, nebo máme něco vzkázat, nebo třeba ryze praktický důvod.
V tomto případě jsem měla udělat malbu ve spodní části zdi, tak aby nebyly vidět okopané šmouhy a aby bylo možné zeď omývat.
Jako u všech projektů, je i tady potřeba udělat několik skic. Vybrat jeden z návrhů a ten více rozpracovat.
Když si pan doktor a sestřička vybrali jeden motiv, řekli pár poznámek k barevnosti a já jsem upravenou skicu vložila do fotografie ordinace, jen pro představu.
Po asi dvou týdnech se vyjádřili všichni páni doktoři a vše již bylo v digitální podobě připraveno. Jen domluvit termín realizace a jde se na to!
Očividná otázka – jde o interiér nebo exteriér? A pak už jen detaily, jak moc je potřeba mít malbu odolnou. Pokud se jedná o místa u země, u dveří nebo dokonce někde, kde se na malbě sedí, určitě se musí dopředu počítat s dobrým zafixováním.
Stejně tak u exteriéru myslet na to, zda bude malba alespoň částečně chráněná před vlivy počasí…
Úprava zdi – ani sebelepší mural na nekvalitní zdi nevydrží. Pokud je zeď plesnivá, nebo se loupe, je určitě potřeba ji nejdříve ošetřit. Vyhladit, vyčistit, zvážit třeba penetraci a podobně.
Každopádně vždy bych malovala jen na čistou zeď, to je jasné. (Pavučiny umí taky docela překážet!)
Barvy – klasické barvy na zeď, proč ne. Samozřejmě pak jsou varianty akrylových barev, nebo i spreje a různé fixy a markery. Já mám dobrou zkušenost s barvami Dulux (mají i speciální extra odolné barvy, které se pro můj účel omyvatelnosti dobře hodily).
Protože jsem měla mural s docela úzkou barevnou paletou, a některé barvy jen na malé ploše, využila jsem „vzorkových“ barev v malých tubičkách. Moc doporučuji. Zbytek jsem si míchala v různých kombinacích a využila jsem i klasické akrylové barvy.
K přípravě barev snad jen jednu další důležitou připomínku – raději si vždycky namíchejte více barvy, než pak ladit složitě stejný odstín. Pokud jsou barvy již namíchané, určitě zapsat čísla barev – i pro případné pozdější úpravy a opravy.
Markery – akrylové fixy. Pokud se rozhodnete dát muralu i nějaké ty linie, jsou fixy dobrou volbou. Určitě je dobré se držet jednoho typu média – když tedy barvy na akrylové bázi, tak raději i markery. Já jsem použila fixy Posca, které jsou dle mé zkušenosti stejně kvalitní jako od Molotow, ale o něco cenově dostupnější. Opět vynikající nabídka šířky hrotů a barev.
Lak – protože jsem si chtěla být stoprocentně jistá, že bude mural perfektně zalakovaný, použila jsem dva druhy. Nejprve jsem celý mural přestříkala akrylovým lakem ve spreji, a pak jsem ještě válečkem nanesla dvě vrstvy matného laku.
Válečky, štetce, pásky, ubrousky, hadry, tužka, guma…
A ještě jedna vychytávka – někdy člověk nechce úplně expresivní malbu, ale je potřeba se držet schválené předlohy. K tomu je dobrým pomocníkem projektor – aby člověk nemusel odbíhat od stěny, zda se drží ve správných proporcích, je projektor výbornou pomůckou pro první nákresy na zeď.
Domluvit si čas a prostor je taky docela důležité. V mém případě jsem šla do ordinace v den, kdy se pacienti neobjednávají a zbytek jsem dělala o víkendu. Je potřeba počítat s nějakým časem, kdy barva schne. Než se pak zafixuje může být „zranitelná“.
No a po všech těch přípravách (nezmínila jsem vůbec ty hodiny studování a přemýšlení, jaké barvy, jaké laky, jakým způsobem, jak… inu, projekt se vším všudy), po všech těch přípravách konečně malování!
Na časosběrném videu to vypadá jako pěkný tanec! Jen se podívejte dole na timelapse video..
Na co je dobré nezapomenout – něco, na čem budete barvu rozdělávat a válečkem nabírat! Na hooodně pohodlné oblečení – budete při malování dělat všemožné pózy. Dost šikovné jsou vlhčené ubrousky.
Po zaschnutí (klidně i den) jsem zafixovala lakem ve spreji přímo dělaným na akrylové malby. Další den jsem pak přelakovala lakem, který na muralu vytvořil slabý průhledný film – zeď je omyvatelná a barvy si drží svou původní intenzitu a nežloutnou.
Tak to je shrnutí, jak jsem dělala mural ve dvou ordinacích Ortopedie Kateřinská. Pár tipů se určitě hodí.
Pokud byste potřebovali vylepšit i Vaši zeď, podívejte se SEM a něco společně vymyslíme.
Chcete vědět něco víc? Napište si o to do komentářů 🙂
[elementor-template id=”8454″]