[elementor-template id=”8464″]

Jít na výstavu známých i méně známých umělců patří ke kulturním zážitkům, které už dávno nepatří jen do galerií. A uspořádat výstavu tak znamená nejen vytvořit osobitý obsah, ale i najít vhodné místo k prezentaci.

Po návratu z Patagonie jsem se těšila, až obrazy malované přímo v horách budu moci sdílet s ostatními. Až se větrem a krosnou pokroucené akvarely narovnají v paspartě a rámu a lidé budou moci zažít trochu těch divokých hor skrze mé obrazy. 

Jenže malovat byla jedna věc a uspořádat výstavu věc druhá. Přečtěte si tedy, co taková výstava obnáší a co je potřeba zařídit.

Místo je samozřejmě důležité – je potřeba myslet na to, aby byl u obrazů dostatečný prostor, aby byly dobře osvětlené a v neposlední řadě také chráněné.

Protože celá expedice byla pořádným outdoorovým počinem, rozhodla jsem se pro výstavu přímo v prodejně APM sport, která nás pro celou expedici vybavila. Zakladatel Pavel se navíc postupně stal nejen naším parťákem do hor, ale i přítelem, tak to bylo takové rodinné prostředí.

Volba outdoorového obchodu pro vystavování obrazů měla ale také spoustu háčků. Na rozdíl od galerií a míst připravených pro vystavování, nebylo tu možné nic zavěsit na připravené háčky, očka či lanka. Do zdi pokryté zrcadlem se nesmělo nic zatlouci. Obrazy nemohly být v prostoru, protože se tu pohybovali nakupující. 

Nakonec se podařilo vymyslet několik detailů, které naštěstí fungovaly. Celou zrcadlovou stěnu jsem obalila šedákem (balicím papírem), který zároveň sloužil i pro fixem psané texty týkající se konkrétních obrazů, hor a zážitků. Tím jsem získala velký prostor ničím nerušený a připravený nechat vyniknout akvarelům.

Původní plán byl všechny obrazy zarámovat (akvarel je vodou ředitelný, takže jsem nechtěla riskovat, že si z výstavy odnesu místo hor batikované papíry), ale protože nebylo jak obrazy pověsit na zeď, některé jsem nechala pouze v paspartách.

Pár obrazů v rámech jsem pak zavěsila za mřížku podhledových dlaždic na stropě.

Zbytek nalepila přímo na šedák. Dopsala popisky, texty a dolepila pár ilustračních fotografií toho, jak obrazy vznikaly.

Co mě nenapadlo – ani nejlepší lepicí pásky a lepidla nevydrží na šedáku věčně – a tak jsem se musela vracet k výstavě a dolepovat. Nakonec se nejlépe osvědčila oboustranná páska kobercová a hlavně clipsy 🙂

Na co je třeba ještě myslet? Instalace zabere asi tak o půlku času víc, než si člověk myslí. Protože plán a realita se často nemusí zrovna potkávat.

Tím to ale samozřejmě nekončí – je potřeba dát o výstavě vědět. Jak jsem se již poučila, tak všemi dostupnými prostředky, a klidně se i připomínat. Vernisáž je vyvrcholení/odstartování celé výstavy a hlavně možnost se osobně potkat. O tom všem ale v dalším článku.

[elementor-template id=”8454″]