Malování přímo v horách je úplně jiný zážitek, než sedět doma či v ateliéru a jako referenci mít fotografii či vlastní skici. V horách totiž do hry vstupuje nejen počasí, ale i světlo a hlavně to vědomí, že je člověk přímo na místě – atmosféra.

Protože většinou člověk horami chodí s batohem, nedá se s sebou sbalit všechno – minimalismus tu člověka učí využívat nových kombinací a soustředit se na to podstatné.
Protože maluji akvarelem, je to o něco snazší, než kdyby člověk s sebou chtěl brát olejové barvy. Základem je jako vždy papír – nejsnazší je určitě mít nějaký skicák, dokonce i často bývá se slepenými hranami, aby se papír nekroutil.
Pro velké formáty se hodí tubus, kam se pak papír smotá a je v bezpečí před větrem i deštěm.

V poslední době se mi ale osvědčily hodně i malé formáty, které se vlezou do každé kapsy, nebo do zad krosny a navíc netrvají tak dlouho, takže se člověk prostě jen pohodlně posadí a na chvilku relaxuje… Protože upřímně řečeno, malovat velké formáty vyžaduje čas – a hodiny strávené třeba na skále, která bodá do zadku, nebo ve větru, který člověka nechá úplně promrzlého na kost, to není vždy jen “kochací” nádhera. Tak tedy malé formáty, vítejte 🙂

Co si tedy do hor pro malování sbalím?

• papíry (čím větší gramáž, tím lépe si poradí s přírodou
• štětce – alespoň jeden velký veverčí a pár menších syntetických
• ochrana na štětce, aby se v krosně nepocuchaly
• páska na okraje
• pár vybraných akvarelových barev v krabičce od vitamínů
• kalíšek na vodu (vodu používám z ledovců, řek, potůčků…)
• tužku pro skici
• markery
• ubrousek
• tubus / desky
• rukavice, péřovka, prostě teplé oblečení a jídlo samozřejmě 🙂

Člověk musí počítat s jistým nepohodlím a vše taky záleží na tom, zda je léto, nebo mrznoucí zima. Jestli člověk jde jen na jednodenní výšlap a může si vzít mnohem víc věcí (to bych určitě doporučila nějakou židličku), nebo je na měsíčním přechodu a váží každý gram (to bych si vzala klidně jen dva štětce).

Základem ale je si užít každou chvilku v horách, naučit se dívat na každý detail i ohromující celek a opravdu se zastavit. Protože někdy člověk pospíchá i v horách, jako by mu měla ujet tramvaj…